Mílek k Bělince.

Což v srdcy mém tu lásku rozžíhá,

Níž hořím k tobě Bělinko?

Jen jméno tvé se stále rozlíhá

V mých uších, dobrá sestřinko.

Tvé srdce, jehož nenakazyl jed,

Jenž teče z hříchu pramene,

Tvá libá řeč, jenž jak jen mluvíš, hned

Y tvrdost měkčí kamene.

A modré oči, ješto zvěstují

Tvé dobré duše vlastnosti,

V nichž láska s věrností se pěstují

V své zřetedlnice jasnosti.

Tvá mlékobílá tvář jest zrcadlo

Tvých vnitřností čistoty,

Do nichžto sýmě zlosti nepadlo,

Jež v srdce sejí holoty.

To vše, co magnet, sýlou velikou

Mne k tobě táhne sestřinko,

Ty nadevšecky ctností všelikou

Se stkvíš, má krásná Bělinko.

Tvé dobré duše nezakalila

Lest, jížto stihá zlostná zběř,

A závist ňader nenaplnila,

Jenž z lidí činí lítou zvěř.

Tvá vlídnost přemíle se skloňuje

Y k upějícým v chudobě,

Tvůj laskavý vzhled obveseluje

Y čeled živu v porobě.

Ach zadrž, zadrž mi, má Bělinko,

Tvé srdce mému nejbližší,

Nechť vždy Ti mohu říct: má dušinko,

Tys kochání mé nejvyšší!