MILÉMU PÍSKU

Snad jiný jinak tvoji chválu

by, milý Písku, v sloky vil

a tebe, staré město králů,

otavská perlo, oslavil.

Snad ódu psal by plnou vzletu,

vplet’ Písecké i z Kocinetu,

vtkal, s Buquoiem že nejsou žerty,

jak poznal’s v době válek zlých,

a jak jsi vždy se znovu zdvih’

a co jsi trpěl od Huerty.

Tvůj hrad by slavil, starý most

a ozářil tvou minulost.

Čech jižních srdce! Tvého kraje

já vzdálený, leč věrný syn

též začal tak – však vzpomínaje,

že vyšel v tobě Oněgin,

ta sladká báseň Puškinova,

tak stará, a přec stále nová,

poprvé česky, jako vánek

by jarní zadých’ do chladu,

v Bendlově svěžím překladu,

kdy mnuli jsme si z očí spánek,

v let padesátých asi sklon –

já vpad’ jsem v lehčí její tón.

Jak vzdouvají se moje city,

když tvoje věž mne uvítá!

Mám barokní rád tvoje štíty,

Alšovy malby, sgraffita;

náměstí krásná, stinné sady –

zde Čelakovský chodil mladý –

si říkám vždy – zde prvně kořil

se s láskou řeči otčiny,

zde v staré knihy, listiny

se Sedláček jak kovkop nořil,

a zde – ó, zde bych nejradš zněm’ –

jsme sedávali s Heydukem.

Ó, slavíkovo osiřelé

ty hnízdo, jak mi žel, ó, žel,

že dozněly již písně vřelé,

jež v tobě celý život pěl!

Jak perlily se jejich tóny,

jak plál v nich luh, les dýchal vonný,

jak šeptaly v nich staré zkazky,

a k tobě, Písku, k přírodě,

kdy chlad vál po všem národě,

co hřávalo v nich něžné lásky!

Tvůj slavík odlét’... v jinou říš,

a tak tu smutněj, tišej již.

I jinak kdys tu hlučněj bylo,

síň hudební byl’s veliká,

když učitelské kvetlo dílo

v tvém klíně mistra Ševčíka.

Tu co dům, ze všech dozajista

se nesla houslí hudba čistá –

Wieňawski... Drdla... I v tvůj spánek

se letní nocí tón jich třás’,

a v parku samý cizí hlas:

Poláků, Němkyň, Angličanek.

A Weber s nimi v zábavě

měl škotskou čapku na hlavě.

Leč dosud ještě tvoje skvosty,

tvé neskonalé půvaby

v tvou náruč, Písku, steré hosty

i z blíž, i z dáli přivábí.

Tu v číhání tak nepohnutém,

hle, sedí rybář nade prutem,

a žen i mužů břehy plny

s malými dětmi-naháči.

A v mžiku všichni naskáčí

v Otavy tvojí čisté vlny,

neb krásná tvoje Otava,

toť sama báseň jímavá.

V lesnatých stráních, skalnatých místy,

se dere, žene, zastkvěje,

hned tmavý, tichý tok má čistý

a hned zas kypí v peřeje.

Jak sladce šumí, šepce, mámí,

jak blýská jako šupinami!

A dál zas pádí poutí smavou,

k zvíkovským toužíc ruinám,

a po ní plyne vor i prám,

a nad hladinou její tmavou,

hle, bílý racek polétá –

zde lehko, věř, být poeta!

I rybníky tvé rád mám věru

a červánkovém při nachu

rád zbloudím k nim a v letním šeru,

i k Vodáku, i k Šarlachu,

neb rybníky kde klášterské

ve shodě dřímou sesterské –

toť zářivé jsou stříbra desky,

toť oblak zrcadla i hvězd,

ó, ano, zde, to cítíš, jest

náš zasněný kraj jihočeský,

kde i níž hled když poklesá,

zřít stále musí nebesa.

Leč čas už slavit tvoje Hory;

tvá klenotnice, pýcha jsou,

a v nich duch pozvedá se chorý,

když zašumí hvozd nad hlavou.

Jsou hluboké tvé širé lesy,

tu smavé a tu temnem děsí,

tu srn se mihne, tetřev toká,

tam volá z dálky ozvěna;

v stoleté smrky ztajena

jezírka leží temnooká,

že tajemně a přesladce

tam jako v lesní pohádce.

A někde celé lesů moře

zří chodec s žasem pod sebou,

a do vln jejich zraky noře,

skráň sklání před tou velebou.

Ó, les jen, les, kam pohled běží,

tu modř, tu stín, tu zeleň svěží,

až dál vše jímá modrošedá

tak ladný, krásný ve souzvuk,

kde Svícenský ční mocný buk

a Mehelník se pyšně zvedá.

Já vždycky znovu dojat jsem

před nádherným tím obrazem.

Buď, Písku, zdráv! Kveť tvoje sláva,

a všechny krásy svoje chraň,

neb hamižná, krás zhoubou stává

se naše doba, zisku saň.

Otavská perlo, město králů,

je střez jak rytíř svátost Grálu!

Mně odpusť však, tvé jestli vděky

jsem příliš chabě oslavil,

ten ruch a kolot tvojich žil,

tvých lesů kouzlo, čár tvé řeky.

Já parádní měl ódu psát,

leč neřek’ víc než: Mám tě rád!