Milence na rozchodnou.

Buď s Bohem, anděli můj jasný,

milenko drahá, ráji můj!

Bůh lásky stvoř Ti průvod spasný

a prstem svým Tě opatruj!

Na krátko odcházíš, však hlubý

mi svírá prsa z toho žel,

a žel ten klid můj mladý hubí,

jenž sotva do mé duše všel.

Ty zas se, vím to, drahá, vrátíš

se srdcem stejně planoucím;

však znej, že vzdálí tou mi zkrátíš

svit blaha v ňadru prahnoucím!

A víš, jak blaha zář mi skoře,

ba skoře, zřídka zasvítí!

O pomni, drahá, jaké hoře

mé bolné srdce rozlítí!

O pomni, jak tu o samotě

horoucí touhou pohynu!

jak tesknit budu, milá, pro Tě,

než k prsoum zas Tě přivinu!

O vzpomeň na mne v tiché chvíli,

jen jediný mi věnuj vzdech

a duše Tvá pak zatouží-li,

Bůh lásky zjeví mi to v snech.

Tu nech ať větřík libkem milým

na Tvých se rtíkách ohřeje

a donese mi spěchem čilým

Tvůj dech, jímž srdce okřeje.

Já Tobě stony lásky tužné

na jeho pošlu záchvěvu,

a křídlo jeho miloslužné

nám snese v ňadra úlevu.

Nuž s Bohem, děvo milovaná,

mých citů svatý předměte!

Navrať se brzy, zbožňovaná,

ať ráj mi opět rozkvěte!