Milence.

Chrám vystavěl jsem sobě z lásky tvé

tak veliký, jak veliký je svět,

tam na oltář jsem vložil srdce své,

to vroucí srdce moje za oběť.

Přihnal se vítr, bouřný, chladný k nám

a zhoubným valem v smělé klenby hnal,

že v základech vyvrácen zřítil se můj chrám

a v rumech svých mé srdce pochoval.

Když jsme to kvítí spolu trhali,

tys věnce vila a já písně pěl,

a ruku v ruce kdy jsme bloudili,

o naší lásce nikdo nevěděl.

O naší lásce nikdo nevěděl,

ba ani my – ó proč tak nezůstalo! –

teď o té lásce každý povídá,

jen my už o ní víme málo – málo.