MILENCI.

Šli lidé dva, hoch, děvče, krásní, mladí,

šli v duši s neklidem, ač věděli to, že se mají rádi.

Já dobře znala je, a proto zřela jsem,

jak s láskou pohlížejí na se, s úžasem.

Ty sladké děti byly smutny obě,

že nedovedou prostě přitulit se k sobě,

a bály se, to z očí plálo jim,

že láska jejich zajde, jako spáleniště dým.

V tu chvíli líto bylo mi, že nemohu jim říci:

– Vždyť přijde chvíle, moje sladké děti snící,

až po letech k vám dnešek ve vzpomínce přijde na táčky,

že řeknete si: Byli jsme to rozkošnými hlupáčky!