MILENCI TŘÍ NOCÍ.

Kdes sešli jsme se na cest křižovatce,

z ní jedna pouze vedla do noci.

Druh druha – neznámi – jsme pozdravili sladce

a tmou šli zítřků smutní proroci.

Za všechen stesk, jímž jsme si žalovali

dnů teskně zašlých marné bolesti,

druh druhu dlaň jsme měkce objímali

a zpíjeli se noci svěžestí.

Všech lásek světla, co jich vesmír chová,

tak sladce, klidně plála nad námi.

Nám na rtech lidská umírala slova,

my hovořili tiše s hvězdami.

Ve druhou noc nás bouře pozdravila,

a nebem rudé blesky zaplály,

krev v našich žilách v žár se s nimi slila,

a dlaň se s dlaní s touhou hledaly.

V tom moři tmy, jež plálo nebes žárem,

nám ohněm odvěkým krev vzňala se,

dech v prsou zmíral retů sladkým darem,

a ruky dotek chvěl se na pase.

A k zprahlým ústům naklonil se zralý

a vroucně ždaný vína sladký plod.

My tělo tělu tiše v oběť dali

a přísahali znovu na Život.

Za třetí noci šli jsme cestou Ticha

kams ve hvězd svit, jenž kladl skvělou tkáň.

Zas na rtech umírala slova lichá,

v dík zachvěla se časem v dlani dlaň.

My citům nedali jsme pouta tuhá,

a slibem věčnosti se nedotekli snův,

jen okamžikem opili druh druha

a lásku dali sobě beze smluv.

Když ve svítání hvězdy zvolna bledly,

ke křižovatce cesta dospěla.

Tu slunce vstalo. My se neohlédli.

Jen na rtech krůpěj vína ulpěla.