MILENEC DUŠÍ.

V neznámém oceanu Ostrov pluje,

stříbrné vlny břehem hrají;

tropické květy rudnou údolími,

balsamu vůně vydýchají.

Jak oblouk z safíru a triumfalný,

obloha nad ním rozklenutá;

v tisících rudé její lampy věčné,

tam visí, slunce nepohnutá.

Pod jejich jasem den vzrost’ do věčnosti,

v purpuru nejdou rozednění,

a hvězdnatý stan noc tu nerozpíná,

v slavnostním večer sešeření.

Tam Vrchu nejvyššího na oltáři

trůn liliový v zář se ztrácí,

jak vlny bílé kloní se a pějí

Andělé kolem v adoraci.

Milenec duší sní tu božské krásy,

v horečné touze po nich práhne;

v pohledu sladkém síla milování

magickým kouzlem k sobě táhne.

Stigmata lásky z těla planou žhavě,

opály z rukou, nohou hoří;

a Srdce otevřené vroucí touhou,

se z hloubi nitra, plamen, noří.

Tisíce duší tiskne v přiblížení.

sem v Srdce žár je ponořuje:

křtem krve mystickým je světí,

k šílenství Kříže rozpaluje.