MILENKA.

Má ruce zvadlé, jako sladké, bílé květy,

a zpřísněly a zbledly úzké dětské rety.

Jak stín se nese světlou nemocniční síní.

Tlí v očích smutek, jak je těžká víčka stíní.

Už z hrůzy vyvázla, smrt už není blízka

a mladým tílkem nezmožený život tryská.

Dost trpěla – vždyť krve půl jí dítě vzalo.

Let osmnáct se z očí před půl letem smálo,

let osmnáct se ve objetí lásky chvělo,

a mladé víno bujně v žilách jejich vřelo,

pak s chvěním vášnivým plod lásky očekáván,

dík prostý, zbožný klínu mladému zaň vzdávám –

a teď je po všem. Odešlo, než mohlo žíti,

ty, kdož mu život dali, znovu posvětiti.

A přec by šťastně bylo žilo dítě hříchu

kdes v koutku vyhřátém a v jejich lásky tichu –

byť otec po zákonu jinou vzal si ženu,

byť svět chtěl stavět svoji nebetyčnou stěnu,

jež morálkou se zve a bezmocna je všady,

kde prostá láska, život dobude si vlády.

Oh, klidně rost by, kvetl onen strůmek bílý,

vždyť oba by ho láskou svojí zaštítili,

a znovu žili, plněji se milovali

v těch očkách, až by poprve se na ně smály.

Tak šeptávala v sladkém zmatku svému muži.

A dnes jí k lůžku přinesl hrst rudých růží –

teď v zimě, jako ohlas chvílek na výsluní,

jak oddech výhně leta, horkých vášní vůní,

by mlčky pověděl, jak dosud rád že má ji.

Teď v těžkém vzduchu nemocničním uvadají.

A dál? Oh, nejvyšší už rozkoš jistě pila

a kořisť nejdražší už z proudu vychvátila.

Jak rudou růži utrhl ji roztouženou

a na ňadrech ji ukryl, byla jeho ženou,

a na srdce mu směla sladkou hlavu skládat

a v horkých jeho dlaních odevzdaně zvadat.

Však dosud má ji rád – a za to milování

by vděčně zastřela si tváře květnou dlaní

těch jeho rudých, zbožně zmírajících růží –

tak vonně dodýchat by chtěla svému muži.

Snad stýskat si, že polorozvitý květ zvadá?

Vždyť celé jedno leto směla ho mít ráda!