MILENKA MĚHO PŘÍTELE.

Ležela na zemi tíha včerejšího deště,

nebem se volně oblaků řad vlek'.

Ve stínu na sněhu zima drkotala ještě

bílými zuby. – Den byl jak korálek.

Milenka s přítelem vešla v les můj šeptající

v smutečním závoji – kryl růží květ...

Ruku jí polibky přikrýval potají chvící

se bázní a nábožně hladový ret.

Radostné tušení zítřka lesem lehce válo,

pohanskou věrou zkrásněl každý kout,

a slunce s výše své slavně slibovalo,

že bude líbat a že bude žhnout...

Náhle mi zadrkotala zuby v srdci zima,

v očích mi nebesa s oblaky tála.

Na loket sklonil jsem hlavu, jak dítě když dřímá. –

V tvář se mi z poddoubí podléštka smála.

Nu, směj se a kveť si, ať kvete všechno, co může!

– Vidím rád na jaře podléštky kvésti,

– vidím rád v zahradách cizích kvést přes léto růže,

– vidím rád celý rok na zemi štěstí!