MILENKA VESMÍRU

V mladistvém věku matky-země,

kdy byla jinak souhvězdí zasnoubena,

žil jsem jak nevědomý a bezbranný tvor,

(je jedno již v jaké podobě)

hrál jsem si s plody a škeblemi,

tušil nad sebou jediné božstvo

jak slunce.

Tehdy země prožívala éru ohnivé lásky,

hýřivé obrazivosti,

přírody obrovských snů

a sopečných vášní,

chystajíc pevniny,

vymýšlejíc životní podmínky

pro své budoucí děti,

naději svoji,

lidské plémě, jež mělo přijít

a proslaviti ji

v dějinách Kosmu.

Od té doby prožila mnoho

ta velká rodička,

jíž vděčíme za život

a za své nesčetné bratry a sestry,

již hemží se na její obrovské dlani

a spí v jejím klíně.

Teď je však rádkyní věrnou svým dětem,

vnuká svou moudrost jejich mysli,

jež zdědila její obrazotvornost,

aby vymýšlela vědecké divy,

snila o díle lásky,

k němuž země skytla jim základ,

aby v něm pokračovaly,

aby je vybudovaly

pro příští bratry a sestry,

snad pro vyšší plémě,

k oslavě veškerenstva.

A přece jak mladá jest ještě země,

a člověk je vlastně stále jen dítě

na prvém stupni vývoje dosud,

jak nekonečné jsou možnosti jeho,

co všechno jej čeká,

co matka-země mu do vínku dala,

o čem neví,

a kde jest jeho nejvyšší vrchol,

k němuž spěl,

k němuž jít musí po věky,

než země zemře?