MILENKY BÁSNÍKŮ. (I.)

Jdou s hlavou vztyčenou, jak tenkrát, zahradami,

ret slova něhy šeptá ze zvyku.

Jich pohled důvěrný, ten dosud ještě mámí,

milenek utichlých, milenek básníků.

Za hvězdou záhadnou, jež na půlnočním nebi,

se touha jejich nese vrtkavá.

Kde chvíle věčností, co více zapotřebí?

Jich věky nelámou, je míjí únava.

A žasne jimi noc, když jdou tak věčně mladé,

jak slova východu, jež zněla po věky,

a žasne jimi noc a gesto jejich krade,

jím svoje temnoty chce zdobit bezděky.

Jsou věčna věčnější, jsou noci tajemnější,

nad ranní červánky je tklivější jich slib.

Jich dotek bouři dá a bouři ukonejší.

V nich možno ztroskotat, a nežli v moři, líp.

Zní šepot, výkřiky, zní slova pathétická,

zní smutek bezedný, kdy v smrt jen důvěra.

Bludištěm marným vede touha lidská,

v posledním záhybu se směje Chiméra.

Křídlatí Serafi, hle, pozdrav z dálky pějí,

a nepoznáš, kde končí prostora.

Nad přízrak havrana, jenž kráká tragičtěji,

těm nocím bezesným klid víc dá Lenora.

A Laura živa je a Friderika živa,

Petrarka pouze spí, a mrtev Goethe je.

Zas jako tenkráte svůj hymnus jaro zpívá

veliké illuse, veliké naděje.

Avignon prázdný jen, a v Sesenheimu loubí

jak věcí marných stín zří teskně do šera...

A mrtev Goethe je, a Petrarka spí v hloubi.

V posledním záhybu se směje Chiméra.

A s hlavou vztyčenou jdou v nových variacích,

a můžeš slyšet slovo tlumené.

Ráj dávno ztracený jim ještě září v zracích,

a vrhá reflexy už peklo tušené.

A žasne jimi noc.