MILENKY BÁSNÍKŮ. (II.)

Na ňadrech planou růže,

jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.

Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?

Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.

Zní hudba lahodná se rtů těch, které spíjí,

že bledne marný verš a slovo tichne tu.

Krom chvíle jediné byl život parodií.

– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.

Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle

a lidé ocháblí a žitím sklonění.

Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,

a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.

Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,

co ještě zbylo, nač se vzpomene?

O kráse minulé sní touha zádumčivá,

tak trochu minulé, tak trochu vysněné.