MILENKY BÁSNÍKŮ. (III.)

Tak jako k tanci jdou. Jen jedna stojí bledá.

Jdou jako k objetí. Proč ta se neleká?

Kde stín zrak největší, tam postava se zvedá

přísného strašidla, suchého člověka.

„– – Jsem, pane, obskurní. A dějiny mne přešly.

Nižádné výročí! Lexikon nezná mne.

Nižádné výročí! Svět zapomíná sešlý.

Prach kryje dílo mé, to dílo významné.

A přece velikost-li malounký svět chová,

v mém bystrozraku skryta veškera.

Nad shnilá jablka jsem vyspěl Schillerova,

nad paskvil Heineův, nad květy Baudelaira.

Kde byli v pochybách, kde tmy je oklamaly,

já šel jsem osvícen a pochybností prost,

velicí mužové jsou před mým zrakem malí.

Oh, Goethe dobře znal, proč popřel původnost.

Goethe byl dvořenín. Toť historie dlouhá.

Akta-li dobře znáš, tož ztrácí na ceně.

Též nutno podotknout, že vzplála Fausta touha

perversně jaksi k mrtvé Heleně.

O Poeovi slov nechci dále ztrácet,

ač dávno čas, by močál ten se hnul.

Jsem ochoten dát Lenoře své placet:

půl šarlatánství, deliria půl.

Petrarca příliš pod mým niveau stojí,

ač případ stěží prostší nad jeho.

Zde vášeň nezdravá už ke jménu se pojí.

Víc moh bych říc’, leč šetřím mrtvého.

Lze mnoho uvést novějšího data.

V týž čarokruh jsou mysli zakleté.

Vše churavo, co verše trudně látá.

Jen já jsem zdráv: má díla přečtěte!

Jen já jsem zdráv. A nuže, co dál chcete?

Jsem davem pomíjen, jenž neřest velebí.

Svou zrůdnost zrůdní ctí: jak sešel jsi, ó světe!

– Jsem, paní, obskurní. Bůh není na nebi.“