MILENKY BÁSNÍKŮ. (IV.)

Než ona zaleklá, jež stála tolik bledá,

blouznivým zrakem v dálku zalétá.

„– –byl, pane, obskurní. A měl svou fikci, běda!

říkal si: poeta. Já řekla: poeta!

A věru, básník byl, sny rodily se lesklé,

podivné pohádky zřel zanícený zrak.

Nádherné útvary, jež zima kreslí ve skle –

Vzal péro do ruky. A básník nebyl pak.

Hra barev duhových a truchlo v těžkých mracích

své dalo odlesky té duši plamenné.

Ráj dávno ztracený mu zářil ještě v zracích,

a stíny vrhalo už peklo tušené.

Formuli našel tesklivého smutku,

jež odstraniti měla těžký tlak.

Měl slova vzrušení, jak básník mluvil vskutku,

vzal péro do ruky, a básník nebyl pak.

Sám cítil časem, piedestal že vratký,

a v skrytém zmatku prchal od díla.

Cos bylo v něm jak plachá něha matky,

jež neduživé dítě zrodila.

Pak mnil, že něco je, co úklady mu strojí,

že zlato suchý list a moudrost k ničemu.

Verš vyzněl na prázdno – on tušil marnost svoji:

z pýchy kles v pokoru, vždy poddán extrému!

Šli všichni přes něho a všichni se mu smáli.

Šel, s hlavou u hvězd až, šel, plný tragiky.

Před vaším pohledem byl genij, pane, malý.

Před mojím pohledem byl slaboch veliký.

Živil svou illusi, jež krev mu stále ssála,

co všechno, co moh dát, a to pak podmílá.

Hra barev duhových ho mocí svojí jala.

On živil illusi. Ona ho zabila.

Když všechny vyšly dnes, svých milých hledat hroby,

jež věnčí vzpomínky, jichž smutek uchvátí,

já vyšla, bázlivá, též užít krátké doby.

Vím, nebyl veliký, než chci ho hledati.“