MILENKY BÁSNÍKŮ. (V.)

Tak v chvíli půlnoční jdou oslnivou řadou

jak věčný zákmit věčné myšlenky.

Svou ručku diskrétně na horká čela kladou

milenky ztichlé, věčné milenky.

„– – Neb byl-li smutek kdy, je u konce a marný.

Tvá objetí jej v dálky zaplaší.

A hrob-li dělí nás, a bůh-li suchopárný,

stín tvůj já volám: Přijď, ó nejdražší!

Zní píseň Cherubů jak neskonalá nuda,

a smutek, dobrým být, je všeho ubožší.

Ty chvíle, nebesa kdy věčně byla rudá,

nad spásu věčnosti víc daly rozkoší.

Pojď, drahý, nespi už, je mnohé, co lze říci.

Vzbuď se, hle, chvíle je, kdy příkrov povolí.

Nad hlavou potomstvo, ctitelé, historici.

Přijď sem, ó nejdražší, a půjdem do polí.

A mám-li pravdu dít, my nebyli tak svoji

za jiter růžových, kdy svit měl půvab hry.

Ty, věčně zaujat, o úspěch v stálém boji,

jsi plašil Chiméry a dumal chef-d’oeuvry.

Přízraky hledal jsi, byl’s intimní s jich rodem,

vždy něčím oblouzen, vždy šálen, bláhový!

Též jsi mne miloval: tak trochu mimochodem.

Tvé srdce, miláčku, je jako hřbitovy.

Pojď, ještě chvíle je, než uzavře se brána.

Či srdce tvé už spí, věc dávno přežilá?

Drn roste nade mnou, a dávno zněla hrana:

po dlouhých staletích přec jsem se vzbudila! –“

Tak kráčí chmurami jak sen, jak přízrak zpola

shluk postav tragických a tmy ty osvítí.

Leč marně vábný hlas po širém kraji volá.

Kdo žil, teď mrtev je, kdo cítil, necítí.

Jen sluch-li zbystří ti, cos jako teskné vání,

cos, co též vzdechem býti mohlo by,

cos jako reflexe, jež můry poodhání,

kams do dálek se nese přes hroby.

„– – Sleduji myšlenku: je krásná, jako byla.

A z knihy Genese mám slavný pocit ten.

Má všechno přísný řád: a všechna moje díla

– říc’ mohu jako bůh – jak v prvý krásná den.

Sleduji myšlenku. Je stejná v různých krojích,

forma se vyvíjí, a vše má věčna dech.

Nic zhynout nemůže; a stopa, vím, dnů mojich

nemůže, nesmí zhynout v aeonech!“

A Laura živa je a Friderika živa,

leč dávný milenec snu svého pod mocí.

Do zraků zářících se zádumčivě dívá

ponuré nebe; nebe půlnoci.