MILES GLORIOSUS.

Ba, naše vojny! Časů těch už není!

Co vy vedete – toť jen zabíjení

a hanebno mu jmeno války dát!

Přepady náhlé, léčky, úskok lestný –

jak možno, aby kavalír se čestný

tak snížit chtěl a k tomu ruky dát?!

My jinak sloužili jsme tenkrát králi,

my jinak na čest Francie jsme dbali,

my nejsme slávy její proradou:

a nebýt barbarských a hrubých Prusů,

již začli válčit bez forem a vkusů –

jsme jistě prvou světa armadou!

Tak bylo tomu: v rovině my stanem,

kde setkati se máme s Angličanem,

– a ve Flandrech jsou pěkné roviny –

my vzkázali mu, libo-li se bíti,

by šiky svoje ráčil rozložiti,

my že jsme k službě každé hodiny.

Brit přijal srážku. Dobrá. V okamžiku

už čelem stanem proti jeho šiku –

tu maršál náš se z řady vychýlí

a klobouk smekna, s něhož pero vlaje,

mávnutím ruky dvorně vyzývá je,

by prvou salvou začít ráčili.

Tož Angličani prvou salvu dali:

my, jako zeď, jen vzkřikli: Sláva králi!

nu, účinek byl ovšem trochu zlý –

leč co se mohlo stát? Jen pole ztratit.

A málem bychom – – To však nelze zvrátit,

že šlechticky jsme válčit dovedli!