MILÍČ.

...Šum ulicemi zněl a bílé léto bylo,

vzduch chvěl se vůněmi a něhou pocelů

a lidstva hemžení se v proudech rozptýlilo

z všech pražských kostelů.

Je svátek veliký a vzácné relikvie

dnes duším rozníceným září v krásách všech,

skví na odiv se slavně, co se s úctou kryje

kde ve chrámových zdech...

Dnes viděl český člověk poklad vzácné ceny:

část svatých jesliček a Ježíšových plen,

krev Páně v krůpějích, vlas Maří Magdaleny,

jenž pláčem potřísněn,

kus skály při Kristově smrti rozpukané,

trn z koruny a mléko boží rodičky

a z olivy, kde Pán se modlil v Getsemane,

snět suché větvičky...

A vlnou zástupů muž shrbený a sivý

se béře pozvolna, pln myšlenek a něm,

dlaň skřížil pod pláštěm, zrak veliký a živý

upírá skromně v zem’.

Nic nedbá, živé moře jak mu ve sluch bije,

nic nedbá, boží slunce že je samý jas,

v skráň jiná, mohutnější zní mu melodie,

zří jiný ve zápas,

než mravenečků lidských klopýtání všecko,

nic nevnímá, že vedle o něm mluví kdos,

že pohledem lpí na něm zbožná žena, děcko,

mnich, jenž se plíží bos,

že jeden pohled hřeje, druhý jedem svítí,

jen slavně modlitba zní v duši veliká,

a v jejím proudu jasném světa vlnobití

jak bzukot zaniká...

...Dnes čtyřikráte kázal už...

On boží prorok, svatý muž!

I u dveří se tísnil proud,

by aspoň přízvuk řečí těch

si mohli v duši zachytnout...

A jeden pláč a jeden vzdech

táh’ zástupy... Jej poslal Pán

k nám, v město svoje zcizené,

by věrný lid byl zachován

a vyhlazen hřích z kořene...

...V ten čas, než sestoupil Pán Ježíš Kristus v svět, –

jak červánky si v obzor lehnou k ránu,

tak jasně předcházel Jan Křtitel Nazaret

a připravoval cestu u Jordánu, –

tak on, ctný kazatel, než v nic se shroutí zem’,

než metla boží neodvratná padne,

před druhým Páně příštím je tím Křtitelem,

by trestal hřích a vyburcoval chladné...

Však počkej, kazateli, rozpukneš se žalem,

až uvidíš svých zlatých vidin skon,

až rozboříme tobě Jerusalém,

až poputuješ pěkně v Avignon –

Dost perné práce na tebe tam čeká –

Z ní antikrist ho ani nevyseká

a přece tolik byl mu přítelem,

že s úctou jeho jméno vyslovoval,

jím strašil lidi městě po celém –

A nevěstky si také zamiloval,

ba především a nejvíce –

Hle, ctnostný muž a hříšnice – – –

...A Milíč beze slov šel dále ulicemi...

Vše, co jen žilo v něm, i srdce jeho tep,

se spojilo a trysklo myšlenkami všemi

v hlas velkých modliteb:

„Ó, Pane, přijď! Ó, přijď! To hodina je slední,

leh’ soumrak v lány Tvé, v Tvých tmí se zahradách,

už připozdívá se a už se nerozední,

když, Pane, Tvoje světlo nezasvítí v tmách...

Jen ještě prázdné jméno Tvoje říše nese,

však tam už nevládneš, kde hýří antikrist,

hřích rozlil se jak moře, v němž se na útese

chví s bázní úzkostnou, kdo věrný jest a čist.

A ďábla náhončí jsou Tvoji služebníci,

hlas šelem divokých řve z temných propastí,

ó, Pane, přijď, ó, přijď, slyš hlasy vzlykající,

jichž bolest nedovede kalem zatřásti.

Ty však už, Pane, přijdeš, laskavý i mstivý,

zem’ očistíš jak bouře, říš si upevníš,

až velikým Tvým soudem zachvějí se nivy,

pak království Tvých věrných vzroste výš a výš – – –“

A slunce jásalo... a ulicemi dál

proud zvlněný se bral...