Milkova prosba.

„Ach, milá matinko!

Dej, prosím srdečně,

Dej mi, dej mi brejle!“

Tak mluvil Milek jest

K své matince Ládě.

Milku pak matinka:

„Rozmilé děťátko!

Nač, o nač ti brejlí?

Vždycky šíp raní tvůj,

Bys třeba měl roušku

Zastřená očinka;

Nač ti medle brejlí?“ –

„Ach, zlatá matinko,“

Plačtivě rce dítko,

„Svět ten na mne buble,

Mně slepých nadává

A kluků holých, a –

Ach! – – i bezrozumných!

Dívka růžolící,

Jak labuť bělounká,

Ctnostlivá, pobožná,

Dívka, jížto krása

Všech bohyň v Olympu –

Kromě tvé, matinko –

Kráslivost převýší:

Víc není nových těch

Juž světův želání.

„Hm! – k čemuž mi krása?

Nač ručinky něžné?

Nač mi očko charpí?

Nač mi líce růžné?

Nač čelinko bílé?

Ňádra nač labutí?

Vlásky nač rusé? – aj,

Brzko líce blednou,

Modro očka – vadne;

Čelko – vrásky hyzdí;

Stříbro a zlato však

Vždycky se, vždy leskne!

Nikdy nezbělí mně

Můj zlatý penízek

Jak děvence vlásky! –“

Tak volá mi každý

Muž světa z nového,

A vždy na mne buble

A slepých nadává.

Dej mi, dej mi brejle,

Má zlatá matinko,

Se sklemi dvanácti,

Bych viděl penízky

Ty žluté a bílé! –

Dám tomu, který se

Na mne bublati jme,

Dívku tu, která má

Moc takých penízků.

Nechce svět libosti,

Nechce kráslivosti,

Nechce víry, ctnosti,

Jen peněz chce dosti!

Dej mně tehdy, dej mně,

Má matinko, brejle,

Bych mohl hlupáku

Na nosík přivázat

Rohatého hejla!“