Milodín a Velena.

Slziž, luno, na vysoký,

Na jilm štihlý a na rývu!

Již ho devětkrát objala

V lásce rýva červená;

Žel, slavíčku, v jilmu!

„Aj, již třetí luna vstává,

Již i Zábojovy zbory

Chrabrostí nadáni táhnou:

Rychle meč a mlat a štít,

Zmilitko, mně podej!“

Vece k lepé Velenici

Milodín jinoch přebystrý.

Bodrá lubice hned páše

Mečem ostrým jinocha,

Štít a mlat mu podá.

U vroucím pak celování

Doprovodí Milodína

Až ku skále ku vysoké.

Tu se modlí ku bohům

Za svého milence.

Kdy již páté vzešlo slunce,

Vratno táhli zbory v slávě

S věnci u vítězném ryku.

Udatný však Milodín

V žádné tlupě nešel.

Tam na skále na vysoké,

Tam, kde divá hučí řeka,

Vlna za vlnou se valí,

Lepotvorná Velena

Ždála Milodína.

„Ach, slavíčku,“ vzúpělatě,

„Proč pěješ tak žalostivo?

Jinak libost, jinak radost

Pěl jsi v toto srdéčko:

Proč tak žalostivo?

Ach, tyť vidíš, že má bodrost,

Že má radost uprchala,

Z lící mých spadaly růže;

Ne mé oko v rozkoši,

Jedno v slzách plyne.“

Osmé slunce zapadalo,

Ještě ždála, nyla touhou

Po jinochu Milodínu

Lepá děva Velena,

Na mechaté skále.

Lkala jako holubice,

Jehlice sprostila vlasy,

Aby kryly bílou šíji,

Plná ňádra labutí

Smáčená slzami.

„Tyli, Morano, ty druže

Černoboha nelitostná!

Milodína v černé lože

U věčnou noc uspalas:

Proč i Velenu ne?

Zašel, zašel, jako slunce,

Onoť více nevzejde již

Pro mne usmucenou dívku:

Nemám srdce pro radost,

Ni pro lepost oka.

Mátě, otec v rově leží,

A můj milý nejde, nejde!

Všecko černo, vše žalostno,

Vše ukrutno na zemi:

Morana jen líbá.

Morana jediné libá!

Vztáhni, mocná, vztáhni ruku,

Chladnou ruku na mé oko,

Zamkni před vesmírem je,

Zhasni trpké hoře!“

Zněltě nářek po skalinách,

Zněltě po lesích po temných,

Umlk zhrozený slavíček;

Divá řeka bouří jen,

Valíc voje cizí.

Černobohem rozděšená,

S rozervanou kštící želem,

Strání běhá Velenice.

Sběhne k řece ku jaré,

Rudé od západu.

„Aj, tu Milodín spočívá,

Tu mne čeká v růžném lůžku:

O, cožť strašno sem to snila! –

Tu mne čeká Milodín

U růžovém věnci!

Rychle, rychle, kde je kvítí,

Kvítí peřesté, ať věnec

Také krásný sobě sviji.“

I hned vlasy spletala

Radostí plesajíc.

„Aj, tu Milodín spočívá,

Tu mne čeká v krásném lůžku!

Dej, Ó dej se obejmouti,

Předrahý milenče!“ – ha! –

Ah, do řeky spadla! –

Truchlo slunéčko zapadlo,

Žalostí zapěv slavíček

Vzletěl za hory za černé;

Krahujci zakrákali,

Zalkalať i voda.

Plynoucí na vlnách smutných,

Věncovanou kvítím lesním

Našli ji cizí jinoši.

Přinesli ji želíce

K Luděkovu hradu.

Žádný na hradě nepoznal

Dceř tu lepou z jiné vlasti;

Tedy káží, by ji vězeň,

Chován v hradě, ozíral,

Zdali z vlasti jeho.

V pláči tone každé oko,

Které Velenu jen uzří;

Líbají cizí jinoši

V slzách, bledou Velenu,

Bledou za dnů Vesny.

Již, již vedou vězně z hradu,

Po prvé zří dne jasného,

Nebť on mnoho vojenů zbil,

Váleje proť Luděku

V Zábojových zbořích.

Byliťby jej ovšem zbili,

Než pro jeho udatenství,

Pro bohovskou jeho krásu,

I pro jeho věhlasnost

Měli smilování.

Vězeň choti mrtvé uzřev:

„Hu! Velena, ah, Velena!“

Vzkřikl, na ni upadaje,

Ohromený Milodín.

Všem trnulo srdce.

Vložili je v rovec jeden,

Na rovci tom jilm vyvstává,

Rýva hrozně červeného,

Každé léto třikrát ho

Poznovu obejme.

Slziž, luno, na vysoký,

Na jilm štihlý a na rývu!

Již ho devětkrát objala

V lásce rýva červená,

Žel, slavíčku, v jilmu!