Milon Krotónský.

Buď zdráva, země, matko zvěře, lidí,

nad tebou slunce, jež své koně řídí

od vzchodu v západ, laskavě se shýbá,

když rosné perly, tvoje slzy, líbá;

kentauři, vichry, v cval když honbou slepou

do tvrdé lebky tvojí, matko, tepou,

ty odpovídáš zuřivou jim písní

svých buků, dubů, jilmů, houštin tísní

a v hromu rány otce Zeva zpátky

šleš k nebi slavíků svých popěv sladký!

Buď zdráva, ohromná lvů živitelko!

Po tymianu těkající včelko

bzuč pozdrav jí a hvízdej ty jí, kose,

ty, nymfo, nožky koupající v rose,

vy sněhy Edomu s tak mnohou strží,

nad kterou hýká sup a šer kde drží

své neúprosné žezlo přetajemně.

Ó buď mým vzdechem pozdravena, země!

Krotónský Milon, takto přemítaje,

prah chaty opustil a na kraj háje

se vydal, v ruce topor, sílu v svalu.

A prošel háj a slezl mnohou skálu,

až došel na pláň, která zamlžená

se táhla v dálku dlaň jak napřažená;

to bylo místo, kam lvi v hlučném sboru

vždy chodívali, sotva na obzoru

se zjevil měsíc veliký a bledý.

Zde v písku viděl kroků jejich sledy

a umínil si sestrojit pasť na ně.

Dub vyhlídl si, chytil topor v dlaně,

ťal do kmenu, až země zatřásla se,

ťal poznovu a znovu zas a zase

a k jízvě stromu, která pryskyřicí

jen voněla, se sklonil s žhavou lící;

jak v rozťatý kmen paž mohutnou vložil,

chtěl rozčísnout jej ve dví. Jak by ožil,

však mocný kmen se sevřel silný, pružný,

jak v kleště chyt’ jej, nadarmo sval služný

napínal Milon vyprostit se chtěje,

kmen jako kleště svíral bez naděje

na vykoupení jeho rámě prudce,

až nabíhalo modře v divé muce;

i škubal sebou, kolem tělem mlátil,

kmen držel pevně, Milon sílu ztratil,

kles’ na kolena bezbranný a němý,

a velkou bolesť svou žaloval zemi.

A slunce žehlo jak tekutá láva;

pod jeho rty se bělala kol tráva,

cikády pouze ostrou svoji notu

do vzduchu slaly. Proklínaje hmotu

on polo kleče, polo leže čekal

a soptil, úpěl, jak zvěř vyl, se vztekal,

a klnul v bolesti a v malomoci

a pomalu juž den se skláněl k noci.

A zhaslo slunce, svatá chvíle byla,

kdy nad zemí se zjeví luna bílá,

kdy k zdrojům chodí ve sborech lvi píti

a Milon z dálky slyšel jejich vytí,

a zoufalý ve vlastní chycen pasti

pod jejich kroky cítil zem se třásti.

Tu v posled všecky sebral svoje síly

a jeho nářek v temno hvozdu kvílí:

– Ó vzduchu, země, noci, temno, bozi,

čím jsem, hra vaše! – Kůzlata a kozy,

jež v horách zbloudily od svého stáda,

jsou šťastnější, jeť jejich údů vláda

a prchnout mohou, vlků šklebným hněvem

když pláně zuří neb lvů hromným řevem,

já pouze otrok, v chytrosti své léčku

jsem zamotal se, noci, ve tvou vlečku! –

Co platna síla mi, co tuhosť svalu,

mám žíly ocel a mám prsa skálu,

leč kmen mne drží, nepustí a drží;

má orel křídlo nade skalnou strží,

a stonožka má v prachu nohy hbité,

kterými ujde snadno v tísni líté,

má peruť pták, a šídlo, to má křídlo,

mrak letí dál, má hbitou vlnu zřídlo;

já chycen jen se v posměch sobě chvěji

v svém ztracen zoufalství a beznaději!

Co muky těla, co ta schromlá ruka?

Mne horší trhá, rve a sápe muka,

to vědomí, že lvi, které jsem chytal,

jimž pastě rukou obratnou jsem splítal,

teď přijdou lacině k mé hanbě, s plesem

že na mne vrhnou se a zazní lesem

jich povyk a ten víc mně žehá nitro,

než myšlénka, že nespatřím víc jitro!

Zmlk’ bolestí a skráň na prsa pouští,

a ve zástupu vyšli juž lvi z houští,

a s řvaním rovným vzdálenému hromu

se hnali podél skalnatého lomu,

větříce kořisť táhli v údol stmělý.

Však sotva Milona že uviděli,

jak polomrtev v kmenu zmírá bolem,

tu lekli se, ve dálném kruhu kolem

stát zůstali a ztichli a pak v děsu

před silou zdrcenou zpět tíhli k lesu.