Miloslav a Lidka.

Dívky! jenž jste lítostné,

Dobré srdce máte;

Osud lásky žalostné

Potud málo znáte:

Slyšte, co chci zpívati,

Mohlybyste pykati,

Když se lásce vzdáte.

Tam, kde blíže Lipnice

Pustý Vorlík*) stojí,

Bydlela kdys děvčice,

Již ji nebe kojí;

Rodu byla sprostého,

Vzhledu ale sličného,

Co nás láskou pojí.

Miloslav, pán na hradě

V mládeneckém stavu,

Zře ji jednou na sadě,

Má jí plnou hlavu;

Bez ní nemá pokoje,

Pro ni by táh’ do boje,

Do krutého davu.

Byltě v prvním rozkvětu,

Plný ještě síly,

Nemoh’ lásky předmětu

Odporovat chvíli;

Jí jen drze slibuje,

Že jí věrně miluje;

Že je Zeman, ví-li?

Krásná jako růžinka

Májového času

Byla tato děvčinka,

Všecku vábíc chasu.

Jako anjel hezounká,

V tváři co sníh bělounká,

Příjemného hlasu.

Podlé velké studnice

Zhlíd’ ji z jara státi,

Spíšiv k milé děvčičce,

Počal se ji ptáti:

„Děvče! božské, milené,

Čáko duše ztrápené,

Chtěla-bys mně přáti?“

Oči studem sklopila,

Rděly se jí tváře;

Tím se mu víc líbila

Jako zorní záře,

Čím víc ona zbraňuje,

Tím víc k lásce zbuzuje,

K sobě vábí lháře.

Takéť ona cítila

Křehkého jsouc těla,

Že ji mocně ranila

Amorova střela,

Ráda v žasném objetí

Milosti se posvětí,

Když jen milka měla.

Bleskem slávy šálena,

Jenž jí mozkem vrtí,

Holka k světu zrozená

Neviny květ smrtí.

Tone v moři blahosti,

Neví, že tím v rychlosti

Poupě štěstí drtí.

Často příliš doufáme,

Nepomníce na to,

Že jen v letu lapáme

Bublinkové zlato;

Dříve než se nadějem,

V žalostnost se podějem,

Nestojí to za to. –

Zazněl hlahol pověsti

Vůkol, v šíři, v dáli:

Kdoby se chtěl vynesti

Na peruti chvály;

Aby mužně bojoval,

Nepříteli vzdoroval,

Jenž se rouhal králi.

Vznikne v mladém rekovi

Nezkušená touha,

Chce se rovnat Žižkovi:

Tak ať řeknu zpouha;

Chce se rychle vynesti

Na peruti pověsti,

Což se stává zdlouha.

Otec hořem běduje,

Matka slzy cedí,

Lidka hlavu skloňuje,

K nebi prosíc hledí:

Ani hrozné prosení

Jeho mysl nemění,

Na koni již sedí.

„S Bohem, otče! matinko!

Dobře se tu mějte;

S Bohem, krásná děvčinko!

Rukou svých mi dejte;

Ač se od vás oddělím,

A to často oželím,

Předce mi vždy přejte!“ –

I jest války skončení:

Rozchází se pluky;

Přátelé v navrácení

Sobě tisknou ruky;

Mladý zeman z Vorlíka,

Škoda toho mladíka!

Míjí bojné hluky.

Jak ta smutná novina

V Českou zemi přejde,

Jak ji slyší děvčina,

Žel se s želem sejde;

Všecka hyne v lítosti,

Cedí proudy milosti,

Že jí milý nejde.

Dvakrát když se změnily

Na měsíci loky,

Tu se Lidce šířily

Poznenáhla boky;

Že se jaksi změnila,

Velmi dobře cítila

Chybné lásky kroky.

Studem celá zmámená,

Neví, co má činit;

Před každým se červená,

Mní, že chce ji vinit;

Jak jen může, ukrývá,

V životě co spočívá,

Jenž se počal plnit.

Čas se chýlí k porodu,

Lidka mdloby cítí,

Jde, vyzná tu příhodu,

Jíž se velmi zlítí,

Vzácné Paní na hradě;

Právě byla v zahradě,

Trhajíc si kvítí.

„Jak syn Váš tu přebýval,

Neměl bez mne stání;

Za mnou všudy chodíval,

Chtě mne k milování,

Že jsem se mu líbila;

A já k tomu svolila,

Nejsouc zlého zdání.

My se spolu vodili,

On mne pořád hladil,

V místa tajná chodili,

Kde mi všecko sladil;

On mě k sobě přivinul;

Můj duch se v tom pominul,

K čemu Pan syn radil.

Od té doby proměna

Jakás na mně roste –“

„Totě lásky odměna,

Děvče! jaks ty prosté!“

Řekla Paní v náhlosti,

Zanechala v rychlosti

Odporného hostě.

Lidka padla, omdlela,

V trávu hustou klesla,

V žalostnost se poděla,

Jenž ji k hrobu nesla;

V tom, že dítko zrodila,

Ani ještě nečila

Přírodnosti hesla.

Srdce trne ouzkostí,

Paní k sobě nedá,

Darmo dcera nuznosti

Outočiště hledá;

Otec syna proklíná,

Matka třeštit počíná,

Zoufá dívka bledá.

Běhá semtam ztrápená,

Kam se oči točí,

Kleje dívka zmařená,

Kam koli jen kročí;

K strašné přijde hlubině –

Tulíc k ňádrům nevině

Hu! tu do ní skočí.