MILOSLAVIN DUCH.

Když se na mé lůže

Spánek líbě chvěje,

Lilie a růže

Vůkol čela seje,

Dvanácte ze věže

Kdyžto půlnoc bije,

A vše zemské těže

Rouchem černým kryje:

Když se z oné říše

Chvějí na zem snové,

Vše okřívá tíše

Ku radosti nové;

Kdy se měsíc níží,

Stín se míhá hravý,

Tuť se ke mně blíží

Duch mé Miloslavy.

Co tvor z vyšších světů

Letmo ke mně vchází,

Vůně rajských květů

Jasnou doprovází;

Roucho nad sníh padlý,

Pružné kadeřiny

Zdobí neusvadlý

Vínek z rozmariny.

Z jasných zraků svatý

Poklid v temno svítá,

Duch můj zbožně jatý

Toužebně ji vítá;

Její libé zření

Všecku bouři zdejší,

Všecko zemské chtění

V srdci ukonejší.

Její duše čistá

V tichém želu pluje,

Všecka drahá místa

Vůkol navštěvuje;

Kročí ke mně blíže,

Jakby pot mi s čela

A vše zemské tíže

Umírniti chtěla.

Tak se divným jevem

Duše má s ní baví,

Až svým kohout zpěvem

Ranní zábřesk slaví;

Růženná tu záře

Vůkol ní se vine,

Až i v bledé páře

Celá posléz hyne.

K vysostem mne víže

Její pohled skvělý,

Ale pevná mříže,

Zem mne od ní dělí;

Před okem se míhá

Obraz blahospitém,

Mysl stánek stíhá,

V němž jest dívka bytem.