MILOSRDENSTVÍ.

Pod mými okny člověk pad.

Stařík –

tváře vyhloubeny,

raneček v týle –

žilnatýma rukama opřel se o strom

a jakoby sfouknut

na chodník na hřbet se složil.

Až odtud

němý bylo znát strach u třaslavých rtů,

úzkosti shon pod mžikajícími víčky

a zimnici, jež mu do kolen bubnovala.

Co mne to tisklo,

abych dolů neseběh,

nepřispěl, nepomoh, nezdvih?

Bázeň,

otylá, slizká,

v okno mne klížila,

dužnatým jazykem řekla:

„Snad tyfus, snad úplavice.“

Tehdy ze sousedství

ta, jíž pohrdám nejhloub,

alkoholička, prostitutka,

přispěchala. Pomohla, pozdvihla.

Jak něžné byly její dlaně,

když starce podepřely o zeď,

jak se dotazovaly s vlídnou účastí

a pozorně – jako děcko, jež neumí chodit – svahem vedly!

V tu chvíli

sta jiných dlaní jsem viděl:

nasycují choré, cupují šarpij,

raněným podávají lék,

tak oddaně, s takovou láskou,

k vlastním starostem, strastem

cizí přidávají hoře, cizí přivazují bol.

Vy, kdož nemáte starost

než jak zůstat zdrávu

a – záludní pavoučci – co nejvíc nalovit mušek ze zlata,

zda je vám tak stydno,

jak bylo mně v tu chvíli?