Milosrdná sestra!

Stál ve cti Mucius, že pro svobodu Říma

svou ruku pravou v plamenech si škvařil;

čin Winkelriedův vítězně se zdařil,

když – shrnuv kopí pod rukama svýma,

v svou hruď je vrazil, svojim průlom tvoře. –

Děj takový lze přirovnati k hoře,

jež vyvršena z rovin nad oblaky

svým majestátem upoutává zraky.

A přec jest lehčí muži v okamžení

se vrhnout na smrt ve válečné vření,

než odříci se všeho mladé ženě,

když láká život k zábavě a změně

a splňuje jí všechno pomyšlení –

než vzdát se jména, výhod stavu, jmění,

dát odstřihnouti krásné svoje vlasy

a hábit hrubý nosit všechny časy –

než odhodláním vzrůsti na odvahu

svou mysl, vůli, práci, sílu, snahu –

co jí jen možno stěsnat ve člověku –

a bez uznání, pochvaly a vděku

vždy obracet jen ku trpícím lidem

a s vlídnou tváří, s konejšivým klidem,

i tam, kde zločin s nouzí kráčel spolu

a velké vášně vřely ve plápolu,

dál umírňoval bol a bídu pestrou

a zvát se prostě – milosrdnou sestrou!

Oč těžší matku nahrazovat dětem

a dcerou býti nad žebrákem-kmetem,

bdít nad ložem, když půlnoc táhne tichá,

když chorý sténá, z hluboka si vzdychá

a trhá tělem, rukama se brání

a po životě chytá – v umírání; –

oč těžší čistit hnisající vředy

a na sebe jen myslit – naposledy;

a v sídle nákazy, jíž hynou mnozí,

jíž každý jiný zdaleka se hrozí,

žít, chodit, sloužit, tušení svá skrývat

a duším skleslým balsám víry vlívat,

že Bůh jest láska, Bůh že není mstitel

a Kristus Pán že náš jest vykupitel,

že za nás všechny – Boha s lidmi blíže –

sám vzdychal vzhůru s krvavého kříže.

Vy páni, kteří z nočních toulek jdete,

tam, ku klášterním oknům pohlédněte,

a ztrmáceni požívaným pudem

až do dna duše zarděte se studem!

Vy krásné dámy, před nimiž se kleká

a z jejichž úst se rozhodnutí čeká,

kdo padne a kdo nad všechny se vznese –

čím vy jste proti těm tam?! – Otřeste se!