Milosrdní páni.

Domů spěchal gazda, v hlavě trochu,

spěchal od Prešpurka,

do haleny s větrem déšť se vzpíral,

střelná honila ho búrka.

Velkou chuďas platil poselštinu,

s prázdným domů klusá,

i zahřešil na budínské pány,

na soudce i na fiškusa.

Zvěděli to – chytli ubožáka –

do koby ho dali,

a že se mu ruce, nohy třásly,

k špalku mu je ukovali.

A syn prosil: „Mějte srdce, páni,

šetřte šedé hlavy,

vysmahne vám, vetché má už kosti!“

Odvětili: „To se spraví!“

A že byl tak suchý, vetchý báča,

děli jsou mu: „Chlape,

abys nevysmahnul, zde buď u zdi,

s té na lebku voda kape.“

A syn prosil: „Mějte srdce, páni,

vždyť mu plesnivina

růsti bude na temeni hlavy!“

Řekli: „Věru, to je jiná!“

A že byl tak plesniv vetchý báča,

řekli: „Tož nyníčko,

aby uschnul, synovi již k vůli,

pověsme ho na sluníčko!“ –