Milosrdný pán a nemilosrdný sluha.

Jistý král kdys, pán to mnohých vlastí,

Se služebníky chtěl počet klásti,

A když na to došlo, sluha jeden

Ku králi a pánu jest přiveden,

Jenžto deset tisíc hřiven dlužen byl,

Neměl ale, čímž by – zaplatil.

Tu král káže přísně: „Prodejte ho,

Ženu, děti a vše což jest jeho!“

Tehdy služebník ten králi k nohoum pad’,

Za milosrdenství prose, jal se lkát:

„Pane, poshověj mi v této době,

A já časem zaplatím vše tobě!“

I slitoval se nad sluhou tím pán:

Dlužník propuštěn, a dluh mu darován.

Na to od krále když vyšel šťastný sluha,

Našel ze svých spoluslužebníkův druha,

Kterýž byl sto peněz dlužen jemu.

Jedva však ho zočil,

Divě po něm skočil,

A jak lítá saň

Zuřil proti ubohému

I úžasně křičel naň:

„Zaplať, cos mi dlužen – zaplať všecko hned,

Sice dám ti v žaláři dluh odsedět.“

Tehdy služebník ten k nohoum jemu pad’,

Za milosrdenství prose, jal se lkát:

„Bratře, poshověj mi v této době,

A svým časem zaplatím vše tobě.“

Ale sluha tvrdý, nechtě poshověti,

Rozlícený k soudci se žalobou letí,

Do žaláře vsadit káže druha sluhu,

Dokud by mu nezaplatil dluhu.

Druzí služebníci s bolestí to zřeli,

Na zlobocha sluhu hněvem zanevřeli,

A vše, co se stalo, pánu pověděli.

Jak to zvěděl pán a král,

Nehodného sluhu povolal,

A tak jemu dí:

„Služebníče zlý!

Žes mne prosil, já tě sprostil dluhu,

A vše milostivě odpustil jsem tobě.

V takovéto době

Zdaliž milostiv byť neměl’s i ty druhu?

A nad tebou jakož smiloval jsem já se,

Zdaž jsi neměl i ty smilovat se zase

Nad tím spoluslužebníkem svým? –

A proto věz již, co katům dím:

„Zlosyna se chopte i podržte ho,

Dokud, což mi dlužen, nezaplatí všeho! – –“

Již to ale každý slyš a pozoruj,

I zpravuj se vedle toho sám,

Což tu dím:

Nejinak nebeský Otec můj

Učiní též vám,

Neodpustíte-li každý bratrům svým

Provinění jich

Ze srdcí svých.