MILOST

Z oblouků triumfálných nejvyššího azuru

po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli;

a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru,

jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly.

Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů,

nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí,

je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu,

vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí

z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící,

jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezera

pít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicí

a jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera,

jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněním

do zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene,

a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním,

jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené.

Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lov

jim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku,

a rukou spjetím zavolán, šik výšemi kroužících slov,

jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků.

Však májem jara věčného tvé pěvce opájí,

když vesmír v jediné se políbení rozplývá,

a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpají

se na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá

zavíří mlhovinami; zem jako v zakletí

když mizí větrem odvátá před zraky vzňatými

a brány nocí sklenuté před tisíci se rozletí,

pobité hřeby souhvězdí, jak znameními svatými.

Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chor,

bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas,

všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovor

a z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas.