MILOST JEHO MILOSTI.

,Te Deum laudamus‘ z chrámů temení,

na náměstí stojí černé lešení.

A jde ortel za ortelem v pláč a žal,

bez odplaty pánbůh viny nenechal.

Biřiců se rozletělo na sta hejn,

v předu jede nejprvnější Lichtenštejn.

Také doktor Jesenius v léčku pad,

hrozným trestem měl svou zradu odpykat.

Na to se rád jistě každý podívá:

,Jazyk týlem buď mu tažen za živa,

hříšné tělo s duší hříšnou čtvrceno,

nad silnice mimo město vztyčeno.‘

Ale doktor přímluvčích měl mocných dost,

nebude zle o zmírnění, o milost.

A již k Vídni prosebníci spěchají,

audience v pravou chvíli vyčkají.

Dvou císařů lékař pro své umění

zlaté řetězy měl v přízně znamení.

Slávu jeho Vratislav zná do slova,

Vitemberk i staroslavná Padova.

A co napsal učenosti v traktátech,

perlou jest ho učinilo skvělou Čech.

Byla tedy v pořízení naděje,

a snad krve nepoteče krůpěje. –

„Bůh jest nejvýš milosrdný,“ císař děl,

„také svojim nepřátelům odpouštěl.

Milosti buď tedy jemu důkaz dán:

kus jazyka buď mu jenom uřezán.

Hlava sťata, a co k tomu náleží,

i s jazykem vystrčena na věži.

Tělo v pytli vyveze se za bránu,

na koly tam rozestrká po ránu.

Chápete snad veliké ty rozdíly?

A teď, páni, zdrávi jste se vrátili.“

Děkovali prosebníci velice,

k Praze nazpět ujížděli záříce.

Inu, není nad protekce zlatý most,

my jí vždycky měli všude dost a dost.

Tím se nejvíc na tom světě dokáže,

a vše běží zlehka, jak když namaže.