MILOSTIVÁ JEDE DO LÁZNÍ.

Nadešel den kvílení a nářků,

muk a hrůzy, zděšení a běd –

spaste duši, co se děje, jářku?

Ze základů boří-li se svět?

Město je-li zachváceno morem,

že ten divý poplach vůkol zní?

Ach ne, však cos horšího to skorem:

milostivá jede do lázní...

A to okamžik je zlý a strašný,

jak o soudu posledního dne.

Kufry, koše, škatule a brašny

všude, kam jen oko pohledne,

a v té vřavě, která všecky zmámí,

nošeny do předsíně i z ní

další kufry, škatule a krámy –

milostivá jede do lázní...

Milostpán dnes doma neobědvá,

vyštván, chudák, na ulici dnes,

vždyť již od kolika dní tu jedva

měl nač sednout. Hleděl do nebes

ustrnulý – jsou již muži tací,

ustrašení, plaší, nerázní,

kde je křiku, jak při licitaci –

milostivá jede do lázní.

Po obědě zas je chvíli doma,

starostlivě u těch kufrů dlí,

naftalinu vůně povědomá

zamořila pusté obydlí

a v té domácnosti prázdné, chudé,

až choť drahá povykročí z ní,

on sám jen s tím naftalinem zbude –

milostivá jede do lázní.

Vůní tou i něhou lásky opit

hlavu sklání volky nevolky,

jme se věrné družce svojí klopit

papírovou měnu z tobolky,

a ty papírky jsou milé, vábné,

v to i zlato milým zvukem zní –

milostivá se stolu je shrábne,

milostivá jede do lázní.

Vůz již čeká – Katy, Máry, Fany,

oddaný a věrný personál

jako divý lítá na vše strany,

snáší kufry, vaky a tak dál.

„Katy, tohle, Máry, tohle –“ zprudka

do toho hlas velitelčin zní,

pobádá a ku pospěchu nutká –

milostivá jede do lázní.

A vše lítá, běhá shora, zdola,

Katy, Fany stačit nemohou,

Máry ještě z okna cosi volá –

celá ulice je na nohou.

Možná, ještě v poslední té chvíli

že se všechno všudy poblázní –

ale ne, vůz k nádraží již pílí:

milostpaní jede do lázní...