Milostivý hrdina.

Hrozná vojna burácela,

S ní se spojil žravý mor;

Aby řády převracela,

Tupost s pomstou přiletěla

V kraje z divočených hor.

Jindy jako mléko stály

V květu krásné štěpnice;

Hory na lidi se smály,

Na palouce směle hráli

Pacholík y dívčice.

Nyní vojnou zahynuly

Láska, štěstí, radosti,

Neřesti se vyhrnuly,

Jako v moře uplynuly

Svátky živé mladosti.

Ach! tuť člověka se bojí

Člověk jako potvory;

Stařec poděšený stojí,

Když sy voják statky svojí,

Plaše děti za hory.

Jako proudové se hrnou

Nepřátelé zůřiví;

Vidouc násylnosti trnou,

Utíkají s plachou srnou

V pouště muži bázliví.

Jen mdlá žena bez pomocy

V chaloupce své zůstává;

Ouzkostí schne ve dne, v nocy,

Nepřátelli ujde mocy,

Doufá y se obává.

K srdcy nemluvňátko vine,

S svým se loučí miláčkem,

V širém kraji všecko hyne,

Povzdychujíc v slzách plyne:

Y já zajdu s synáčkem.

Slyší hřmot a zbraně třeskot,

Vidí statky hořeti.

Již ji děsý mečů leskot,

Již ji smrtí ohně bleskot,

Již se tiskne k dítěti,

Životemby uchránila

Rozkoše své jediné.

Snad zběř msty se nasytila,

Když ves chudou zapálila,

Snad nás nyní pomine,

Pokoj ustrašence zbaví

Ustavičné ouzkosti.

Matka k neviňátku praví;

V tom se před ní voják staví,

Jiskra hasne radosti.

Křičíť jak hrom hulákaje:

Honem ženo zlato sem!

Při tom meče dobývaje,

Ženu očma políkaje

Hrozý, že jí vrazý v zem.

„Kdežbychom my zlato vzali?

Mluví sedlka skroušeně,

Vojácy nás přehledali,

Chleba do ust nenechali,

Ani hřebu na stěně.

Polounahá s milým synem

Jako Lazar nouzy tru;

Ach! patř! jak se oba vinem,

Že snad v okamžení zhynem,

Nemocý y strachem mru.“

Voják zamračeně hledí

Na dítě y na ženu;

Hrůza na čele mu sedí,

Rce, když matka slzy cedí:

Však tě k zlatu doženu!

Y hned co kat uchopuje

Dítěte se outlého;

Smrtícý zbraň obnažuje,

Ruku spěšně natahuje,

Že meč vrazý do něho.

Jako bleskem omráčená

Matka leží ve mdlobě;

Sotva, že jest obživena,

Zhlíží jako vyjevená

Milé dítě po tobě.

Vidí meč a svého syna,

Trne živou ouzkostí;

„Chudoba jest naše vina,

Ach! živ pane mého syna!

Volá trpkou žalostí.

Za to budu ve dne v nocy

Za tebe se modliti,

Bůhby přispěl ku pomocy,

Vytrhl z nepřátelské mocy,

Když tě budou smrtiti.“

„Což mi ženo do modlení,

Což mi ženo do tebe!

Palaš jest mé drahé jmění,

Krásné zlato potěšení

Příjemnější nad nebe!“

„Rozpomeň se nad dítětem,

Ustrniž se nad ženou!

Snad y tvým smrt hrozý dětem,

Snad je nepřátelé světem

Z milé vlasti poženou!“

„Což mi do dětského pláče,

Což mi do nepřátel je?

Baba v koutě hrůzou pláče,

Chlap se děsý karabáče,

Smělý hrdina lid tře!“

„Pro Boha ó muži mstivý

Srdce jako skálu máš!

Někdy strach tě zdrtí živý,

Až se soudce spravedlivý

Poptá: K vražděli se znáš!“

„Darmo pohrůžky tvé straší,

Jáť se Soudce nebojím;

Strach mne odtud nevyplaší,

Zlato odplatou jest naší,

Toť chcy, o nic nestojím!“

Praviv zpurně, srdce hledá,

By je prohnal dítěti,

Matka trnoucý a bledá

Svého syna zabit nedá,

Smrt chce za něj trpěti.

Zkoušel jsem tě člověčenství

Kráso! mluví hrdina;

Nelekej se příkořenství,

Nelidského ukrutenství

Šťastně přešla hodina.

Zlato vlídně obětuje

Matce, míjí jako sen;

Z leknutí se protrhuje,

Na kolenou vypravuje

Díky nejšťastnější z žen.