MILOSTNÉ NOCI

Nachýleny jsou do lidských srdcí všech

jak květin kalichy, plné milosti:

země jest jediný horoucí, těžký vzdech,

bezpečná cesta v růží poupatech,

polibek věčnosti!

Krajinami jsou, kde hudba domovem,

kde slovo každé jen v sladký hrozen zrá,

závratí, kterou stůně zem’,

nejhlubších moří hvězdným odrazem,

který neumírá...

Hovorem nebe a země, štěstím snad,

průsvitným závojem z hvězd a snů,

úplňku stříbrným deštěm v tichu lad,

nejprudším objetím vůní věčných ze zahrad,

ukolébavkou dnů...

Srdce, ach, srdce se vítají v tmách:

květy, jen květy se řinou se všech ran!

Úsměvy jejich v ústrety letí mléčných drah,

zasypou bílou závějí celý práh

vesmíru hvězdných bran.

Srdce, ach, srdce jich čekají snem,

milostných nocí zázračná objetí:

těla, jak hvězdy vržené prostorem, –

hluboko, daleko smutná zem’, –

věčnem se rozletí!

Země je stržena v krvavý říje proud!

Od pólu k pólu milostné noci jdou:

peklem a nebem zní každý země kout,

úpěním srdcí všech v zajetí sladkých pout,

radostí prokletou...

Pocely lásky! Jak zemí širou zpívají!

Symfoniemi plesají ve zdech veleměst!

Echem zní od lesů, v západech ztlívají,

do snův a bolestí duší se dívají

sněžením zlatých hvězd...

Ženy a muži! Hořících pochodní žár!

Stvoření temnot světelné záplavy!

Od hvězdy k hvězdě, clonami modrých par

vesmíru ticho hřmí ohlasem věčných jar,

hymnami pohlaví!