Milostné písně sokolské.

Andílku můj roztomilý,

při měsíčku bledém svitu

skloň svou šíji úbělovou

v sladké pouto družných citů.

Staň se drahou žínkou mojí –

nebude ti toho líto,

vždyť jsem Sokol otužilý,

každý bratr dosvědčí to.

Mám já v plecích, mám i v pažích

sílu mocnou beze bludu,

můžeš tedy bezpečit se:

na rukou tě nosit budu!

Lásku s páskou u básníků

rýmovat se často zříme,

nebť že láska druha k družce

poutá, to přec dobře víme.

Leč ta páska bývá někdy

trochu vetchá, trochu slabá,

takže praskne, přetrhne se

i ta láska někdy chabá.

Naši lásku, drahá děvo,

nepřetrhne ani ďas;

mámť já místo pásky pouhé

pořádný sokolský pás.

Rci, dívko drahá, růžová,

jaké to kouzlo v oku

svém skrýváš? Jak v ně pohlédnu,

hned hotovím se k skoku,

a z oka krok a jeden skok

již v tvé se srdce vloudím

a v sterých jeho komůrkách

já bez úkoje bloudím.

Však zdá se mně, však zdá se mně,

má děvo milovaná,

že cesta ve tvé srdéčko

jest příliš vyšlapaná.