Milostným písním na cestu.

Ten, který lásku svého srdce zpívá,

věřte, že též svou ramen sílu cítí,

že také čin krev bujnou mu rozchvívá,

že v statnou pěsť též meč dovede vzíti.

Toť pravý básník, svou když lásku pěje,

zem rodnou věrně svěží sílou brání,

ba že tu lásku v pohár skutků leje

a pro svůj rod že rád se k hrobu sklání.

I láska má též drahé vlasti patří,

já dal bych cit svůj každé její hrudě,

a vlastní krví psal bych pro ni, bratří,

nejlepší báseň na posvátné půdě. –

Nuž přijměte ty písně z hloubky citů,

nechť malé jen, vždyť předce nejsou plané,

jsou mnohé city v srdce mého skrytu,

nezpívané, však bohdá dokázané.