Milostpán.

S rancem přišel, dnes je pánem,

vládne polem, loukou, lánem,

dříve sirky prodával.

Potom z krčmy, kde měl krámek,

najal sobě panský zámek,

a pan hrabě mu ho dal.

Křišťál struhy pad' mu v oči:

to je málo, když jen točí

mlýnem s chutí rozmarnou!

Chytil si ho v kotly, žleby,

postavil naň komín k nebi

na rosolky s továrnou.

Zvonec puklý koupil kdesi,

už ho na hambalky věsí –

umíráček – pravil kdos.

Zvoní, zvoní v noci, ve dne,

slyšíš, bído, jdi, ať shledne

modlit se tě, jdi a pros!

Jdi a líbej pěkně ruku,

neděs se těch kol a zvuků,

zažeň ruměj ze tváře.

Všimne si tě, hezkých lící,

až pojede po vesnici

ve houpavém kočáře.

Velký pán – má tučné líce,

tobolky a statisíce,

řetězy a prsteny.

Ty jen v drsné, tvrdé pěsti

mozol máš – své celé štěstí,

do krve až shnětený.

Kéž bys viděl, že to z blízka

v rubíně, jímž prsten blýská,

tvojí krve perlička!

Sotva pak bys hrbil šíji,

kolem které věnce svíjí

práce tvoje prostičká.

S rancem přišel, šel by zase

se sklamáním ve lstné řase,

šel by do své Kanaán.

Ty se vztyče děl bys krátce:

já jsem síla, moc, jsem Práce,

já jsem větší milostpán.