Milostpaní.

Když pohlédnete na mne vlídně,

jak jdete kolem, sličný zjev,

v nádherných šatech, které z Vídně

vám přines’ choť váš za úsměv!

Mně vždycky hlavou zamihne se,

jak, paní, bylo před rokem,

když v opojivém, tichém plese

jsem čet’ vám v oku hlubokém...

Kdy byli jsme tak sami, sami,

tak šťastni, jak jen milí jsou

v májových nocích pod hvězdami,

kde hlava druha na prsou...

Kdy polibků se řítí sprcha

a mluví vše, jen ústa ne,

kdy v pláči třeba anděl prchá

a jenom láska zůstane...

Ó věřte, paní, když vás vidím,

ač zachví to přec někdy mnou,

že vám ni muži nezávidím

tu lásku vaši ohromnou –

Mně k smíchu není obdiv němý,

jenž platí vaší kráse, vám,

leč, milostpaní, k smíchu je mi,

jak v úctě klobouk pozvedám...