Miloval jsem ty večery...

Miloval jsem ty večery, když vichřice hučela v horách,

dřevařovu chatrč, jeho psa, jeho vyrudlou houni.

Na jeho šedivých vousech ledové kapky nejvíc zářily,

když vznícený oheň ve vychladlém krbu

ozářil psa a pilu v koutě, džbán hliněný, vlhké dříví

jež vonělo pryskyřicí, stůl s černými lavicemi,

a mísu, jež kouřící voněla v pološeru...

A než se nasytili pán a jeho pes, já zřel

v úplňku hory, stráně, lesy, pláně daleké

modravě svítit, – moře světel hořelo

na tichém, bledém nebi a vše v mystickém

jak vytržení zkamenělo by. –

A v šeru tom ať o Kristu se mluvilo či zjeveních,

neb o zázracích, o vsích dalekých a městech u moře,

o skrytých pokladech a hradech tajemných,

o pannách krásných, bledých sirotcích,

o lodích v bouřích zmizelých, o lesa tajemstvích,

vše mělo kouzlo oné modré záře

se strání bílých padající do chatrče

a drsnou jistotu vřelého toho srdce

bílého druha, dětinského starce.