MILUJEM' ZEM.

Milujem' zem,

neb ve svém nesmírném, na pohled lhostejném objetí

uchystá kouteček teplý květu i zvířeti,

– našeho hladu a práce pokorné oběti –

i nám.

Neb z dálného, zapomenutého pravěka

v neznámá, mlčící daleka,

jak vzácného hostě

po svém vzedmutém mostě

za ruku vede ulekaného člověka,

a znenáhla dává mu nahlédnout v kouzelná zrcadla,

z kterých jen lehce poodhrnula tajemství lem.

Milujem' zemi pro její krásu,

když čistá a bílá

jak úsměvná víla,

jak holubice

tiše se prochází v slunečním jasu,

zatím co ve tmě stápí se druhá polovice.

Milujem' ji pro její sílu a moc.

Hle, lehce a hbitě

jak radostný otec nad svojí hlavou výskající své dítě,

vyzdvihla velebné hory až k říším jiskřících hvězd,

a jediným těžkým mávnutím těžké své paže,

jak služka utěrkou mlhy dech na skle,

lhostejně smaže

a pohřbí v své hlubiny prasklé

krajiny celé s tisícem dědin a měst.

Ctíme ji pro její božský, nehnutý klid.

Hle, přijímá se stejným úsměvem skřivánků zpěv

i zoufalý nářek a bezmocný hněv

svedených děv;

buclatých, klíčících semen radostnou setbu

i vyhnanců zoufalou kletbu;

vražděných vytrysklou krev

i tajemný řetěz, kterým ji víc a víc poutá a váže

vítězný lid.

Ctíme svou zemi. Když se však z večera

posledním polibkem slunce odrazí

od tiché, růžemi poseté hladiny jezera

a teskné a němé pomalu odchází

vábeno snem;

když znenáhla jakoby ukolébáno utichá

v dědinách dobytka táhlé bučení a kovový řev

a ve městech nervosních lidí překotný shon;

když přes lesy, padolí

stříbrným hláskem jak princezna z pohádek hlaholí

ukrytých vesniček zvon;

když ve výškách hvězdy zazáří

jak o jitřní stříbrné svíce na lesklém oltáři,

a nad námi

dalecí, tajemní hudci neznámí

vesmírné tesknoty píseň započnou pět –:

tu vzrušením němí,

zajiklí bolestně sladkými slzami

jak matka, jež před chvílí vytrhla zpod kol své robě,

s rozpřaženýma rukama

se vrháme

k tobě,

Ó země, tlumíce vzlykavý, jásavý sten;

tu tvé nevlastní, nevděčné děti,

lehce jak příkaz zestárlé církve pouta tvá trháme

a v bezmezný prostor letíme:

tu nyjícím steskem opilí

celou svou bytostí cítíme,

že jsi tak malá a úzká jako dlaň pro pestré motýly

pro naše odvěké palčivé touhy,

pro velký o slávě, o moci sen;

že žalář jsi pouhý,

z něhož nás velký Bůh jednou za ruku vyvede ven...