MILUJI SLUNEČNÍ ZÁPADY...

Miluji sluneční západy předjarních touhou zvonících dnů,

kdy zlatý proud mroucího světla tryská nad pohoří

a nebe jak měděná deska rudým žárem vzhoří

a v kraji cos' tajeně pláče, jak ozvěna dívčích zklamaných snů...

Je ticho tak. – Poslední znavené světlo usíná na loktech lesů,

nesmělý vítr lehýnce chrastí v koberci suchého vřesu

a nese zatrpklou vůni, jíž dýše rozoraný lán...

Je večer předjarní, jenž ještě večerem žhavé lásky není,

v něm jásot ptáků nezvoní; jen šedých sýkor teskné pění

v něm slyšeti a skřeky do borových korun sedajících vran...

Po stranách mé stezky zádumčivě mlčí jedlí kmeny šedé,

mezi nimi pavouk křižák první svoje lesklé sítě přede...

Je ticho tak. – Zem těžká je roztálým sněhem. – Ticho po okolí. –

Modré stíny na mé stezce rostou. Ticho je a srdce hladem bolí –

bolest vlhce vzlyká do modrého šera, k utajení není – –

– na mé stezce, na mé stezce – na stezce mých snění

škaredý pavouk se znamením kříže

přede své stříbrné mříže...

Miluji sluneční západy mlčky krvácející,

v nichž z dolin zmlžených zaznívá divný pláč,

v nichž srdce bolí tajemnou mukou se chvící,

v nichž chce se zaslzet – a nevíš proč a zač...

Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří...

Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří,

ret zvuku nevydá...

Mám rád předjarní večery podivné tesklivé nálady,

v nichž možno tiše vejíti ve zrazených snů zahrady,

kde náhle se ti zdá –

že život věčná únava a věčný zhyn a věčné zklamání...

Je večer předjarní, a juž se sešeřilo – a zvoní klekání. – –