MILUJI ZEMI.

Miluji zemi, maličký člunek, jenž oderván

kdysi, jako šperk vzácný, v šíleném chvatu

se šije lodi tančící po vodách v hořícím šatu,

nyní, kvetoucích košů pln,

pomalu jako pták znavený pluje přes ticha oceán,

zatím co na dně k stěnám se tlačí

úzkostní lodníci v zoufalém pláči,

zlekaní mlčením vln.

Vzbouřenci, které kapitán přemoh’ a s tvářemi obrácenými k nebi

připoutal na vod sježené hřbety řetězy těžkých okovů.

Robinsoni, již zachránili se na utrženém ostrovu,

z něhož jak z pohádkového bochníku ulamují své chleby –

Miluji zemi; z mořských pěn, z růžových ohňů a tuhnoucí rudy zrozené dítě,

pobíhající hbitě

v závodech s rozesmátými druhy,

elipsovitými kruhy,

před branou Boha měkkém po pažitě,

kol něhož vážně jdou kostnatí, mlčící kmeti,

tisíciletí.

Miluji zemi, vzhlížející se radostně z rána v zrcadle vod,

rusalku bílou tančící vážný chorovod

po tiché pasece, když se uctivě rozstouply bory,

zatím co měsíc – milenec touhou zhrzenou chorý –

zvědavě, po špičkách na hor vrcholy stoupá

a svou tesklivě dojatou hlavou do taktu houpá.

Miluji zemi, hlodavou vášní šílenou kurtisánu,

která za teplých nocí na žhavém klíně svém kolíbá

zemdlené milce, jež k smrti až ulíbá,

Salome věčná, žádající vždy hlavy svých Křtitelů Janů – – –