MILUJÍCÍ ŽENA (V.)

Tak se mi zdá,

že bych za to potěšit tebe

chtěla život položit,

že bych ti chtěla přiblížit nebe,

mi připadá,

v polibku dát ti sebe,

duši svou ve tvou ponořit.

Tak se mi zdá,

jak po špičkách jdu lesní tiší,

že s tebou bych měla jít,

a touhy, jež nikdo nevyslyší,

když duše mdlá

jde v samotu si odpočinout,

v dech svůj, v své dlaně, ve své pohledy

jak ku květu květ do kytice svinout.

Tak se mi zdá,

že měla bych překročit práh tvůj,

než se rozední,

dát ti své tělo v noci svatební

i ret svůj,

jenž pod polibky tvými neumdlí,

a ve chvíli, kdy osud začne útočit,

své paže ochranně kol tebe otočit.

Tak se mi zdá,

že rozdávajíc vše

své dlaně přec bych prázdné neměla,

dny naše že by byly jako mše,

jež duše denně slouží,

by v oddanosti zázraku se chvěla.

Tak se mi zdá,

že všemu, co tě souží

i zjasňuje,

bych srdcem rozuměla.