Milujícím.

Když přijde k nám ta chvílka drahá

a vzplá to v prsou zášeří –

ti nejkrasší jsou dnové blaha,

kdy, sami aniž o tom víme,

se touhou klid náš rozčeří,

kdy máj už v našem srdci dříme

a hruď v něj dosud nevěří!

Ba z milujících ví as jistě

to každý ze svých mladých let,

jak vroucně tu a přec tak čistě

v těch dobách ještě před vyznáním,

kdy „vykáme“ si naposled –

cos ret nám svírá tajným pláním

a v ostýchání táhne zpět!

To ne, že v oné tísni známé

všech přání svých a nadějí

se náhle snad zas odříkáme –

leč proto jen, že chvíle blaha

spíš k mlčení vždy svádějí,

že rozkoš tajná víc je drahá

a hruď ji chová raději!

Ten nejistoty půvab sladký,

to zdání jen, co druhý as

si myslí o nás... tolik látky

vždy veršům podá našich písní

a kouzla vdýchá ve jich jas,

že čarovnou a sladkou tísní

pak prochvěn vlá z nich lásky hlas!

A proto žijte vy dny blaha,

kdy v touze hruď již umírá,

a přec se ještě zradit zdráhá,

že rájů samých eldorado

se citům jejím otvírá;

kdy srdce má až k smrti rádo,

a ret – to ještě zapírá!