Milý den.

Prost mlhy pohorské i chatek kouře

jdu silnicí; mrak přeletěl i bouře,

a milý den zas pohledem i dechem

luh se žlutkou, vřes s bujným snoubí mechem

a množstvím poupat obaluje buk,

tu v ňadrech mých, jež mnohá bolest kruší,

zas čile v žebra srdce křídly buší

a v každém úderu je nový zvuk.

Vše veselo: drozd v houšti družce zpívá,

smrk s jedlí hovoří, klen bříze kývá,

a pěnkav křik se snáší s buku snětí

v řeč přitlumenou myslivcových dětí,

jež vábí datel, tepající v suk;

pluh rolníkův si znova starou píská

a za ním rackův bílé hejno vříská,

leč neruší, spíš vábí mě ten zvuk.

Kraj louky mladá trávnice se kloní,

srp v ruce leskne se a v seči zvoní;

jím děvče rukou osmahlou jak v letu

i s travou stíná hlavy pestrých květů

a zpívá, netušíc jich bolných muk,

což jestliže zlý osud jí též skosí

květ laskavce, jejž v hloubi srdce nosí

a v nářek změní písně jasný zvuk?

Milý den.

Teď z vísky zvonek zazněl na klekání,

hlas běží luhem ku protější stráni,

snad šípkovému keři pozdrav nese,

jenž vyrušený z dřímot hlavou třese

a ptát se zdá, zkad přiletěl ten hluk?

Mám jíti dál? ej věru, sotva asi

víc jinde bude radosti a krásy

než tu, kde jarem pln je každý zvuk.

Nuž na nocleh, kde bílá kyne chata,

číš pramene, číš klidu vrchovatá,

jas očí důvěrných a drobné zvěsti

a kytka dětí, rodinného štěstí,

a vanot vůně s pokosených luk;

to všecko rázem v milém odpočinu

do nepokojných ňader líkem svinu

a doma vetkám v prosté písně zvuk.