MIMOCHODEM...

Rád zajdu v místa chrámů chladných svatá,

když toulkou v městě cizím žár mne znaví

jak dnes, kdy vzplála v nebi výheň zlatá,

jež metá na zem suchou prach svůj žhavý.

Tak z nudy, doby skeptické syn pravý,

bych setřel s čela pot jen dotěravý,

v chrám gothický jsem vešel jen tak maně,

kles’ v lavici a opřel hlavu v dlaně.

A v sladké dumě své jsem spatřil u oltáře

jak světlou ruku vztaženou pruh slunné záře,

jež rakve dívky neznámé se dotýkala...

Nad rakví motýl bílý psal své kruhy tiché

i chvěl se k portálu jak volná opět Psyché,

jež zpět se vrací... V koutku stará žena lkala...