MINIATURA.

O starém parku se mi zdává v dětských snech,

v němž stulen dřímá zámek barokní,

o tmavých alejích, jichž kmeny objal mech

objetím sešlých žen, když v touze bigotní

k povadlým ňadrům tisknou amulet

modlitbou vroucí v němém úžasu.

V jich starých korunách vzpomínka prchlých let

guirlandy jmelí těžké spjala v okrasu

v červenci květů medem vonících,

v jichž sladkém výparu v poledni únavy

zástupy zpitých hmyzů jemně bzučících

své slaví orgie.

A výdechy intimních altánů

ve stínu pinií a střemchy rozvité

vroubené terassou z omšených balvanů,

divokým revovím diskretně zakryté,

mé nervy dráždí echem hovorů,

jež všeptala sem touha retů žíznivých

z rokoka zjevů divných úborů

v bělostných parukách a vlečkách šustivých. – –

Teď vítr tady hvízdá v skulinách,

když zalehne sem někdy z rákosí

vzpomínkou černých vod v slavnostních hodinách

rozkvětu stulíků, jež večer orosí

chladivou slzou proudů zčeřených

hedvábným křídlem něžných ephemér

a perleťovým veslem rybek stříbrných

ve vábnou souhru elastických sfér.

Nad temnou tůní pyšný gloriet

se lehce zachvívá ve věnci balustrád,

dívá se v růží záhony, kde vodomet,

déšť chrlí měnivý, jak šumný vodopád

v pohorských úvalech.

Je ticho pusté kol, že slyšet vlastní krok,

když zabloudí v tu zmlklou samotu

své žaly pochovat. – Pak teskno celý rok

zas kout ten zkolébá v hlubokou dřímotu.

Jen zahradník zde starý časem usedne,

svou bílou hlavu skloní v myšlénkách

a vzpomíná. – Tu park své oči pozvedne

v zvědavém vzrušení, kdo smělý ruku vztáh

do zmlklých houslí strun.