MINISTRANT

U Ludmily nohou sedí,

bábě v modré oči hledí,

na kolenou ruce spjaté,

poslouchá ty řeči svaté

o království Božím.

Jak ta babička je milá!

A jak je ta hlava bílá

kněze Kajchy ctihodného!

něco vane posvátného

z jeho starých očí.

Přítel otce Methoděje!

Až se srdce v prsou chvěje,

jaké dal mu krásné zpěvy,

jaké nadpozemské zjevy

na obraze zlatém!

Tak tu trojice ta sedí

a jen hocha odpovědi

Kopaniny ticho ruší,

a jen trojí srdce buší

v staré síni hradu.

„Babičko má, líp než v Budči

tady se to s tebou učí,

tam je všecko po latině,

ale tady v Kopanině,

rodnou mluvíš řečí.

A když otec Pavel slouží,

kterak srdce moje touží:

jako jiné jeho děti

také svaté při oběti

přisluhovat chvíli.“

Otec Pavel usmívá se,

na Ludmilu zadívá se,

po hlavičce kudrnaté

hladí hocha mnohokráte,

přivoluje k přání.

Na druhý den časně z rána

otvírá se kaply brána,

kněžic mladý blahem září,

s Kajchou spěje ku oltáři,

svatou knihu nese.

Co tam psáno, Bohem dáno,

české zemi darováno,

vlastní rukou světec Cyrill

znaménka ta nová vyryl

v zlaté blány knihy.

Václav kleká, Václav vstává,

sledovati neustává

otce Pavla každé hnutí,

při hostie pozdvihnutí

do prsou se bije.

Ludmila se kloní lebí,

Pavel myslí, že je v nebi,

andělé dva s obé strany,

křídla i šat duhovaný,

u kněžice klečí.

Pavel ve snách domů přišel,

dobře viděl, dobře slyšel,

kterak andělíček svatý,

jako Václav kudrnatý,

při mši napovídal.