Minotaur.

Po schodišti areny kruhovitém

tlum nahých dívek chví se divým strachem,

ta útlá studu zardívá se nachem,

ta starší zhrdání jen má svým štítem.

On zatím v koutě hustým stínem krytém

si prohlíží je, laně v tlumu plachém,

a hledá, kterou dříve vléci prachem,

na které ztišit vášeň v skoku hbitém.

A cítí, netvor, v hrudi krásy plání,

je líto mu jich, a přec jedním rázem

rád všecky zdeptal by svým rohem býčím.

I zařve slunci vstříc a v tomto řvaní

zní zřetelně: Ó jak jsem bídným plazem,

neb v tom, co krásu chci, juž v tom ji ničím!