MINUL ČAS

Kakoste krásný,

jenž díváš se teskně z lučiny

svým okem hluboce modrým –

neboj se! Já neutrhnu tebe!

Ty doby dávno minuly,

kdy v chtivosti dětské

jsem po každém kvítku u cesty sahal.

Ty kohoutku červený,

jenž v žitě zlatém hoříš,

jen plápolej a směj se,

já ti neublížím!

Ty zvonku blankytný,

jenž v úvoze tichém tichým štěstím zvoníš,

kloň hlavičku, kloň a o ráji zvoň –

já nedotknu se tebe!

Ty doby už minuly,

kdy každý mě vábil květ,

kdy každý jsem žádal ret –

mně zaplatil svět už svoji daň.

Nechť jiní mladší trhají a líbou –

já jdu už jen v odříkání

a v platonickém blahu

jak slunce, jež s výše jen líbá.

Mně celé tvorstvo je posvátným

jak kytice na oltáři.