Minulost a příští

Sen dýše z luk... A mám-li, nad své síly,

bdít v souženích, jež souzena mi jsou,

vy mocnější, kdo přede mnou jste žili,

svou slabou dlaň vám vkládám do rukou.

Den zhasíná-li, světlem potměšilý,

jdu po špičkách, jdu sladkou polotmou,

však v oči zřít, jež posud nezhřešily,

jen strastně drásá rozpomínku mou.

A přec ty doteky jak magnet sílí,

jak láska líbají, jak jízvy žhnou,

jak ruku mou by ruce obtočily

a proud mě zalil z oceánů dvou.