Minulosť.

Černé vody jsem viděl, skrz stromy k zemi sehnuté

mrtvé duhy setřené, věže v nich trčely nehnuté...

Nic tam jíž nežilo, nic tam nevzdychlo, nic tam nevykvětlo,

mlhy se válely sinavé, žluté tam stékalo světlo...

Bubliny prýskaly z hnijící hloubky ponurým zášeřím,

v hladinách stíny se nořily rozvátým na míle pápěřím...

Po stupních dolů stezkami skrz modré měsícem dubiny

v rubáše bílé oděni poutníci stoupali v hlubiny...

Při kněží modlitbách, kadidel vůni, kropenek chřestu stoupali,

oči upřené vzhůru, nad nimi vlny se houpaly.

Všecko, co kvetlo jarem tisíců let, tu hnilo v kapradí,

květin bílých a rudých tu zkosených plovalo po hládi,

u hlav a kolenou, u paží u prsou dívek a vypjatých životů,

u mrtvol starců zeleně sinavých v nevidném kolotu,

shnilého ovoce sklizeň, listí spadalých a ryb leklých vál puch,

obilí z tisíců žní tu morem plnilo vzduch.

Kdesi ve výšce nad vším zlatý pruh z Neznáma blýskal

a padal do hlubin dolů, na kupy mrtvol tryskal,

a do mrtvé hladiny prostíral široký nejasný svit.

A všecko tam spalo a nemožno uspané probudit...