MÍR A VOJNA. (17. (EVŽEN A EUGEN.))

Ten starý Evžen za šport měl

jen svoji tabatěrku –

a v službu přived – žebrák skor,

si sotva víc než herku.

Jen knih měl moc, však znal, co v nich,

ten kapucínek malý

a věděl vždy, co šustlo kol,

co chytá a co pálí.

Zvlášť o Turky se zajímal,

však tehdejších dle mravů

dal každému, co jeho jest:

tož Turkům natlouk hlavu.

A za to píseň hrdinná

mu vděkem lidu platí,

a Bělehrad se v písni té

měl věky ozývati. –

Však nový Eugen nastoupil.

Ten nóblejší měl passe:

za miliony budoval

své burky v hrdé kráse.

(Však církev to již unese:

ví, co je hájit víru:

on Deutschmeistrů přec nosil kříž

tak švarně, zvláště v míru!)

A jinak pojal úkol svůj

na čele čackých pluků:

přes tvrdé Srbů kotrby

on Turku podal ruku –

as proto, že po křesťansku

i v lásce chtěl být sladší,

ten rek, jenž v burcích prastarých

měl kastelánky mladší. –

(To pravím k vůli rýmu jen,

bylť – jak ten Evžen – panic!)

Však s Bělehradem šlo to tíž –

a vyšlo v konec na nic.